Pokud chtějí mít scénáristé a režiséři o úspěch jejich hororového filmu postaráno, je skvělým nápadem umístit jeho děj do nějaké psychiatrické léčebny. Tato místa prostě budí děs sama o sobě a mohou se tam dít věci, které by jinde jednoduše neprošly. Za jejich zdmi se skutečně v historii odehrávaly hrůzy, při kterých i dnes tuhne krev v žilách. A některé z těchto nechvalně proslulých míst fungují dodnes, třeba londýnská léčebna Bethlem.
Z kláštera ústavem pro choromyslné
Kam můžeme datovat počátky tohoto ústavu pro choromyslné? Původně se ani nezamýšlelo, že by zdi těchto budov měly sloužit k ukrývání těch, kterým přeskočilo, nebo je tak alespoň klasifikovala tehdejší věda. Jednalo se o londýnské převorství, spravované katolickým řádem Panny Marie Betlémské, odkud také vzešel jeho pozdější název. Budovy převorství stály dnes tam, kde se aktuálně nachází nesmírně rušná stanice metra Liverpool Street Station. Tento klíčový dopravní uzel využije přes šedesát milionů lidí ročně. Jen málokdo z nich má ale tušení, že v roce 1247 tam stálo útočiště pro chudé.
Časem se ale toto místo proměnilo na ústav, který děsí dodnes. Nejvýmluvnější důkaz najdeme už v jeho názvu. Do anglického slovníku se totiž postupným zkomolením dostal výraz „bedlam“, znamenající doslova „chaos, poprask či blázinec“. A během své dlouhé existence se skutečně proměnil v obávané místo, kam se nikdo za žádnou cenu nechtěl dostat. Pobyt v útrobách nejstarší psychiatrické nemocnice v Evropě přinášel pacientům spíše fyzická muka než úlevu od duševních obtíží. Řada pacientů navíc za zdmi ztratila i to nejcennější, svůj život. Ti, kteří se do normálního světa vrátit dokázali, většinou už nikdy nebyli schopni normálně fungovat a vraceli se často jako ještě větší trosky.
Místo děsu a hrůzy
Neznáme přesné datum, kdy se prvotní účel zařízení začal proměňovat, ale už v roce 1403 existují záznamy o duševně nemocných, kteří tam byli “léčeni”. V prvních staletích provozu realita Bethlemu skutečně připomínala scény z hororového filmu. S pacienty se zacházelo hůře než s vězni. Ti poslušnější se dokonce mohli procházet po okolí, uvnitř ale byli drženi v naprosto nevyhovujících podmínkách, kde vládl chaos, špína a tvrdý režim. I na tehdejší nuzné hygienické nároky byl Bethlem považován za semeniště chorob, potkanů, roztočů a dalších ne zrovna příjemných breberek.
V roce 1666 se snad konečně začalo blýskat na lepší časy, jelikož došlo k přestěhování ústavu do nových budov. Celý Londýn totiž prakticky lehl popelem a s ním shořely i původní budovy kláštera. Nové působiště ve čtvrti Moorfields slibovalo mimo jiné i větší důraz na životní komfort pacientů. Nočníky byly nahrazeny latrínami, potřebným se dostávalo oblečení a hygiena se rázem ocitla na seznamu priorit. Proměnil se i systém vedení ústavu – konečně se o vážně nemocné lidi nestaral jen jediný profesionál, ale uplatnění tam našli hned dva další – chirurg a farmaceut. Jenže změna to nakonec byla jen kosmetická – stanout v čele věhlasného blázince byla otázka prestiže, ale i peněz, takže na tuto pozici se hlásili lékaři, kterým na srdci ležely spíše vlastní zájmy než blaho pacientů. Ochota běžných lékařů sloužit v ústavech pro chudinu byla mizivá, protože existovala slušná konkurence soukromých sanatorií, kde se za pobyt platily velké peníze.
Kam s ním?
Tehdy bylo také zcela běžným jevem, že styk s veřejností nebyl nijak omezen. Brány takových institucí zůstávaly nepřetržitě otevřené, což mělo i zcela praktický důvod. Slibovalo to totiž finanční podporu zejména od bohatších občanů, kteří chovancům často přinášeli jídlo nebo oděvy. Výjimkou nebylo ani to, že šlo o jakýsi „výměnný obchod“. Řada chovanců se dovnitř dostala jen proto, že se v očích příbuzných stali nepohodlnými osobami. Velmi běžné bylo například to, že se tam uklidily zcela zdravé ženy, které se ale nepodrobily vůli svých manželů nebo si našly mimomanželský poměr. A ze strany příbuzných rozhodně nelze hovořit o tom, že by nevěděli, kam své rodinné příslušníky posílají. Z galerií vybudovaných přímo za tímto účelem totiž mohli sledovat, jak lékaři provádějí experimentální procedury s cílem “zlepšit” stav svěřenců. A jak asi tušíte, takové procedury rozhodně nebyly příjemné a pro nás dnes skoro nepředstavitelné. Hovořilo se dokonce o tom, že Britové považovali ústav za národní pýchu a jeho návštěvu chápali jako svou morální povinnost. Fungovalo to prý dobře i na děti a mladistvé jako odstrašující případ.
Hrůzostrašné praktiky
Jednou z nejobávanějších procedur se začátkem 18. století stala tzv. rotativní terapie. Jejím autorem byl muž, který nese dnes známé jméno – Erasmus Darwin. Byl to totiž dědeček slavného Charlese. Jeho metoda se těšila popularitě napříč psychiatrickými ústavy v celé Evropě a posléze i ve Spojených státech. Výsledky byly přitom více než pochybné. A jak to celé probíhalo? Dřevěná kabina či židle se zavěsila na lanech několik desítek centimetrů nad zem. Lékař umístil řetězy spoutaného pacienta dovnitř a následně s ním pomocí systému pák a kladek velmi rychle točil, přičemž výjimkou nebylo ani sto otáček za minutu. Asi si dovedete představit, že zábavné ani příjemné to být nemohlo. Tato procedura mohla trvat i několik desítek sekund, než nešťastníka postihly závratě nebo křeče, načež začal zvracet. Výsledkem procedury tedy bylo v podstatě jen to, že se okamžitě vytratila agresivita, což si tehdejší odborníci vysvětlovali jako příznivé znamení.
Kromě rotativní terapie se ale uplatňovaly jiné techniky. Psychiatři se s oblibou uchylovali k různým formám hydroterapie, tedy léčby vodou. Prvotním úkonem po přijetí do ústavu bylo většinou ponoření do ledové kádě, kde pacient skončil spoutaný a zakrytý plachtou tak, že mu koukala ven pouze hlava. V této pozici mnohdy nebožák zůstal i několik hodin či dnů. A tím to samozřejmě nekončilo. Diagnóza nebyla podstatná, ke všem pacientů se přistupovalo více méně stejně. Podávala se jim například silná dávidla a projímadla.
Konečně změna k lepšímu
Díky vlivu osvícenství se naštěstí postupně začínaly nuzné podmínky měnit. Největší zásluhy nejspíš můžeme připsat lékaři Philippu Pinelovi. Ten zastával na svou dobu velmi osvícený názor a přisuzoval nezvladatelnost pacientů právě tomu, že se s nimi nevhodně a zle zachází. Navzdory dobovým pravidlům se tedy rozhodl cíleně omezovat násilnické praktiky. Kladl důraz především na vlídný přístup a tzv. mravní převýchovu. Zavedl také terapii pomocí práce, která se ukázala jako mimořádně úspěšná.
A i v Bethlemu se konečně začaly praktiky měnit. Hlavním iniciátorem se stal William Charles Hood. V roce 1852 se stal ředitelem a po následujících deset let neúnavně pracoval na zlepšování podmínek nemocných. Klíčové pro něj bylo skutečné rozlišení nemocných od pouhých kriminálníků, kteří však měli hlavu v pořádku. Začal také zaměstnávat zdravotní sestry specializované na kontakt s nemocnými a konečně se začalo dbát na psychickou pohodu nemocných. Ošetřovatelé s pacienty cvičili, umožňovali jim rozvíjet vlastní zájmy a zabavovali je jednoduchou činností.
V polovině 19. století už byly přístupy skutečně zcela jiné. Přinesly úspěchy v léčbě a najednou nebylo všech těch represivních prostředků třeba. V roce 1930 se ústav opět stěhoval – tentokrát již natrvalo do čtvrti Beckenham na jihu Londýna. Nyní stojí uprostřed více než sta hektarů zeleně a jeho součást tvoří i muzeum duševního zdraví. Temné časy jsou snad již definitivně pryč.
Zdroj náhledového obrázku: Depositphotos
Napiš komentář