Železnice s příběhem. Znáte nejslavnější vlakové tratě?

Železnice patřily k prvním hromadným způsobům dopravy, a tak není divu, že fascinovaly svět, a do jisté míry jej fascinují doposud. Vlaky jsou pro mnohé lidi natolik ohromující a zajímavé, že raději než dovolenou u moře, volí dovolenou ve vagonech křižujících Evropu či svět. A i když to není pro každého, rozhodně proti tomu není co namítat. Některé výhledy z železničních tratí skutečně stojí za to. Pojďme se dnes podívat na několik tratí, které se proslavily po celém světě.

Transsibiřská magistrála

Možná tato trasa nepatří k těm nejromantičtějším, ale svůj věhlas si obhájí tvrdými daty. Vede z Moskvy do Vladivostoku, kde překonává úctyhodnou vzdálenost 9 288 kilometrů, což z ní činí nejdelší železniční dráhu světa. Ročně se na ní sveze více než 20 tisíc kontejnerů s různým zbožím. Ale Transsibiřská magistrála ani omylem není jen o nákladní dopravě. Je velmi populární i mezi turisty. Expresní vlak Rossija vyráží každé dva dny z moskevského Jaroslavského nádraží, aby za šest dnů projel přes ruská města Nižnyj Novgorod, Jekatěrinburg, Omsk, Novosibirsk, Krasnojarsk, Irkutsk či Chabarovsk. Pro běžného cestujícího je toto jistě unikátní zážitek sám o sobě, ale pro fanouška vlaků něco, na co do smrti nezapomene.

Historie této trati sahá až do 80. let 19. století. Tehdy totiž vznikl vladivostocký přístav a ruská říše velmi rychle expandovala. Bylo tedy nutné vymyslet nějaké rychlé spojení mezi evropskou částí Ruska a odlehlými končinami na východě. A tak od roku 1891 započala výstavba železnice z Moskvy až do Vladivostoku. Podél trati zároveň vznikala nová města a koncem roku 1905 byly úspěšně položeny poslední metry kolejí. Definitivně byla stavba dokončena roku 1916, kdy byl zprovozněn i most přes Amur u Chabarovska.

Liverpool – Manchester

Trať mezi těmito dvěma anglickými městy je považována za vůbec první pravidelně provozovanou vlakovou linku. 15. září 1830 na ní byla zahájena přeprava osob mezi oběma městy a bylo zde otevřeno první železniční nádraží na světě. Stavbou 64 kilometrů dlouhé trati byl pověřen George Stephenson. Tento konstruktér parních lokomotiv se přitom do povědomí široké veřejnosti zapsal již v roce 1825, kdy osobně řídil první jízdu své lokomotivy na trati Surrey Iron Railway v jihovýchodní Anglii. I když nebylo lehké přesvědčit veřejnost i zástupce státní moci, že dopravou budoucnosti je právě železnice, Stephenson svůj nápad nakonec prosadil. Na trati se využívala jeho lokomotiva, která byla schopna utáhnout zátěž až 40 tun při rychlosti 40 kilometrů za hodinu. Za prvních pět let provozu přepravila Liverpool & Manchester Railway pět milionů cestujících.

Železnice smrti

Jak už název napovídá, tato železnice si drží spíše smutný primát. Tímto názvem se označuje 415 kilometrů dlouhá trasa mezi thajským Bangkokem a Rangúnem v Myanmaru (dříve Barma). Kromě toho, že je tato stavba nechvalně proslulá tím, že při její stavbě zemřelo nejvíce lidí, je známá také z románu a filmu Most přes řeku Kwai. Od června roku 1942 do října 1943 bylo na její stavbu nasazeno téměř 70 tisíc britských, australských, novozélandských, kanadských a holandských válečných zajatců a zhruba tři sta tisíc dělníků, které Japonci naverbovali na obsazených asijsko-pacifických územích. Přes 16 tisíc z těchto zajatců a asi 100 tisíc civilistů při stavbě této trati ztratilo své životy. K tomuto nehezkému prvenství přispěly především velmi náročné klimatické podmínky, nulová lékařská péče a zcela zanedbaná hygiena.

Železnice představovala pro Japonce velmi důležitý dopravní uzel pro dopravu válečného materiálu. Přesto stavba tratě nebyla jejich nápadem, ale zahájili ji již Angličané v roce 1925. Po dvou letech je nicméně zastavila džungle i vražedné klima. Původní plán počítal minimálně s pěti lety výstavby, takže si lze velmi dobře představit, že když ji Japonci stihli dokončit za pouhých 16 měsíců, museli skutečně velmi tvrdě zotročovat dělníky, kteří pracovali nad své možnosti. Železobetonové konstrukce například dělníci stavěli bez jakékoliv mechanizace. Přes řeku Kwai byly postaveny dva mosty, nejprve dřevěný a zhruba sto metrů proti proudu řeky železobetonový. Ten dřevěný byl zcela zničen, ale železobetonový se podařilo po válce opravit a nyní je vyhledávanou atrakcí turistů. Přitom podle knihy a filmu měl být jeho osud zcel odlišný. Kniha tvrdí, že byl zničen minometným bombardováním, podle filmu měl být zase podminován a vyhozen do vzduchu. Je to ale jen fikce, most stále stojí a připomíná nehezkou minulost.

Zdroj náhledového obrázku: Depositphotos

Napiš komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *