Každému z nás se už určitě stalo, že nás škytavka přepadla v tu nejméně vhodnou chvíli. Většinou se říká, že když škytáme, někdo na nás myslí. Ve skutečnosti je ale škytavka v podstatě křeč bránice, která náhlým stahem uzavře hrtanovou příklopku, což vytváří známý zvuk. Jak a proč k tomu ale dochází? A existuje nějaká zaručená metoda, jak se škytavky zbavit?
Škytání, které vám změní život
V roce 1922 se osmadvacetiletý Charles Osborne z amerického státu Iowa pokoušel zvážit vepře určeného na porážku. Byla to pro něj relativně rutinní činnost, byl dobře stavěný a manipulace s těžkými břemeny pro něj byla denním chlebem. Přesto mu právě tohle zvíře dalo zabrat natolik, že se svalil na zem. Zdánlivě se nic nestalo a Charles se ihned postavil zpět na nohy. Jenže určitý následek to přeci jen mělo – Charles se rozškytal – a to mu změnilo doslova celý život.
Osborne se dožil 97 let a škytavka jej opustila až rok před smrtí. I díky tomu se zapsal do Guinnessovy knihy rekordů jako člověk, jenž škytal nepřetržitě 68 let, a to průměrně tisíckrát za den. I když se tímto bizarním prvenstvím jistě proslavil, dal by nejspíš všechno za to, aby mohl žít normální život. Škytání se zmírňovalo pouze během spánku, jinak jej ale provázelo takřka nepřetržitě po třech až sedmi vteřinách. Život s takovým omezením přinášel poměrně značné komplikace. Musel si například většinu jídla mixovat, neboť škytání mu bránilo v normálním polykání. Musel se také naučit potlačit nepříjemný zvuk doprovázející každé škytnutí. Nakonec v tom dosáhl takřka dokonalosti, takže při běžné komunikaci jeho problém na první pohled většina lidí nezaznamenala.
Snaha o uzdravení
I přesto, že se mu podařilo podržet si své zaměstnání, a dokonce se i dvakrát oženil a zplodil osm dětí, jeho nemoc pro něj byla velkou zátěží, které se snažil celý život zbavit. Cestoval napříč Spojenými státy, aby navštívil nespočet lékařských odborníků, ale žádný z nich mu nedokázal pomoci. Až v 70. letech, tedy skoro 50 let od jeho prvního škytnutí mu přeci jen svitla malá naděje. Jeden lékař z Illinois objevil v jeho mozku malou cévní výduť, která pravděpodobně vznikla jako důsledek nešťastného pádu v mládí a shodou okolností se nacházela právě v místě, které u zdravého člověka reguluje brániční křeče. Byla mu nasazena hormonální léčba, ale bezúspěšně. Lékaři mu tedy nepomohli a škytání nakonec mělo překvapivý konec: Jednoho dne v roce 1990 jej škytavka zkrátka opustila sama od sebe a necelý rok nato zemřel.
Lék neexistuje
Je běžné, že čas od času škytá každý, ale jsme zvyklí na to, že nás to dříve nebo později samo přejde. V nic jiného ani doufat nemůžeme, zatím totiž nikdo nepřišel na univerzální způsob, jakým tuto nepříjemnost vyřešit. Přesto však existuje řada tipů a rad, jak škytání zastavit. Zřejmě nejúčinnější metoda je zároveň ta nejjednodušší – na několik sekund zadržíte dech. Tím dosáhnete toho, že se zvýší hladina oxidu uhličitého v krvi, takže se bránice uvolní. Ani to však nemusí vždy zabrat. Občas se objevují pacienti, kteří škytají daleko častěji než běžná populace a tato nepříjemnost jim pořádně narušuje život. Lékaři se v takových případech obvykle uchylují ke snaze vyřešit problém pomocí medikamentů, ale málokdy slaví úspěch.
Problém, který je dobré konzultovat
Pokud škytavka přichází až nadměrně často, může se také jednat o signál, kterým vám vaše tělo dává najevo, že něco není v pořádku s vaším trávicím traktem. Může to být například vedlejší příznak žaludečního refluxu nebo může jít o důsledek úrazu nebo nemoci. Bohužel ani poměrně drastické lékařské zákroky nemají vždy úspěšnost. Několikrát například takoví pacienti museli podstoupit náročnou operaci, při které byly přerušeny některé nervy v oblasti bránice, ale ani taková operace nepřinesla kýžený výsledek. Pomoci mohou sedativa, ale i tam je potřeba počítat s vedlejšími účinky.
U dětí je častější
Škytavka mnohem pravděpodobněji potrápí děti. To je zajímavý fakt, který vedl vědce k hypotéze, že její příčinou by mohla být vzduchová bublina, která se při sání mateřského mléka často vytvoří v žaludku. Tam poté velmi snadno dráždí citlivé receptory, které vyvolávají reflexivní odpověď právě v podobě škytání.
Kromě toho se ale hovoří také o tom, že by se mohlo jednat o jakési dědictví obojživelníků. Ve studii z roku 2003 se tým odborníků z Francie, Japonska a Kanady blíže zaměřil na dýchání obojživelníků. Tyto druhy reflexivně „polykají“ vzduch spolu s vodou, což určitým způsobem připomíná právě škytání známé u savců. Ukázalo se, že i vyvíjející se plod v těle matky, jenž – podobně jako obojživelníci – nemá dostatečně vyvinuté plíce, v děloze matky často škytá. Mohlo by se tedy jednat o jakýsi relikt po obojživelném dýchání, které naši pradávní předkové užívali před 370 miliony let.
ZDROJ: https://www.ststworld.com/charles-osborne/
ZDROJ obrázku: Pixabay
Napiš komentář