Povrch Země je až ze 70 procent pokryt vodou. Oceány tedy patří k nejrozsáhlejším plochám na planetě. Přesto jsou oproti souši daleko méně prozkoumané. Moderní bezpilotní ponorky však vědcům dovolují nahlížet do hlubin pomocí virtuální reality a poradí si také s ledovými krustami silnými desítky metrů. Na dně oceánů a moří ale číhá řada dalších nebezpečí a komplikací, se kterými si ne vždy umí poradit i ta nejlepší technika. Průzkum oceánů tedy stále probíhá relativně pomalu a ještě hodně nás toho může překvapit.
Komplikace na dně
Zkoumání pozemských oceánů považují mnozí vědci za podstatnější než odkrývání tajemství vesmíru – tvrdí, že ještě než vyrazíme objevovat mimozemské dálavy, měli bychom v první řadě porozumět planetě, kterou obýváme. A dává to logiku. Především bychom měli usilovat o poznání našeho životního prostředí, než se pustíme do prozkoumávání celého rozsáhlého vesmíru.
Není to ale jen tak. První komplikace nás asi napadne hned. S rostoucí hloubkou ubývá světlo a už ve 200 metrů panuje tak nízká viditelnost, že případné průzkumné ponorky či jiné stroje musejí použít silné světlomety. Pokud jdeme ještě hlouběji, třeba do hloubky jednoho kilometru, dokážeme i se silnými světlomety vidět jen na vzdálenost pár metrů. Absence slunečního záření má samozřejmě vliv rovněž na teplotu vody, která se v nejhlubších částech oceánu drží mezi 0 a 3 °C. Tma a chlad tedy průzkum komplikují, i když moderní technologie již dokáží potíže alespoň mírnit. Jenže některé další problémy se již tak snadno řešit nedají. Řeč je samozřejmě o tlaku. Na souši na nás působí běžný atmosferický tlak, což je síla, kterou na povrch planety působí její ovzduší. Voda je nicméně mnohem hustší než vzduch, a s každými 10 metry hloubky tudíž tlak vzrůstá přibližně o jednu atmosféru. Lze si tedy snadno představit, že na nejhlubším místě v moři, tedy asi v hloubce 11 kilometrů pod hladinou, je tamní tlak oproti atmosferickému více než tisícinásobný.
Před objevováním oceánu je nutné provést předběžný výzkum. Ten zjistí především odhadovanou hloubku, která je pro správné nastavení výzkumu klíčovou informací. Obor zkoumající vzdálenost oceánského dna od vodní hladiny se nazývá batymetrie a v současnosti sbírá data dvěma hlavními způsoby – sondování pomocí echolokátorů patří k nejrozšířenějším, ale také dost pomalým. Ke dnu vysílají zvukové vlny a měří se, za jak dlouho se odrazí a vrátí. Ze získané informace se vypočítá vzdálenost dna, jež se následně upřesní s ohledem na změřené vodní proudy, a výsledek se pomocí GPS souřadnic zaznamená do globální mapy. Právě kvůli časové náročnosti se ale v poslední době využívají i jiné metody. V posledních letech se využívá tzv. satelitní batymetrie, při níž družice na zemské orbitě měří výkyvy gravitace u oceánského dna a na základně odchylek počítají hloubku.
Nové technologie nahrazují lidské potápěče
Vědci však stále pracují na vývoji nových metod. A na některá místa jednoduše musí sestoupit potápěči. Nejhlubší místo na Zemi se nachází v Mariánském příkopu, nazývá se Challenger a leží přibližně 11 000 m pod hladinou. Do tamních hlubin přitom zatím zamířila pouze dvě plavidla s posádkou. Je to i proto, že výroba vhodného plavidla je finančně i časově náročná.
Od pilotovaných ponorek se proto stále častěji upouští a jejich místa zaujímají dálkově ovládané robotické stroje. Patří k nim i zařízení OceanOne, které připomíná potápěče s ocasní ploutví. Jeho technologie jde ruku v ruce s vyvíjející se virtuální realitou, a robot tak výzkumníkům umožňuje cestovat do hlubin oceánu zprostředkovaně. Nikdo se tedy nemusí namočit a riskovat zdraví či život, a přesto se toho o oceánech hodně dozvíme. Ačkoliv jsou současná dálkově ovládaná plavidla čím dál výkonnější a odolnější, stále ještě se do hlubin vydávají i lidé. Podobných technologických řešení bude nicméně stále přibývat a je tedy nejspíše jen otázkou času, než se podaří vytvořit přístroj, který bude potápěčům zcela konkurovat.
Obraznější představu o životě v hlubinách nám dává stanice IRIS Deep-Sea Photographic Facility, se speciálně vyvinutým kamerovým systémem vyztuženým titanem. Díky moderní technologii pořizuje pod vodou fotografie a videa s rozlišením 24 megapixelů. Dlouhodobě mapuje dno oceánů, a to především jeho faunu. Stanici lze nasadit i na víc než roční mise, přičemž se do její blízkosti umísťují speciální „vábničky“ – například mrtvé ryby, jež potom přitahují plaché živočichy. Přes veškerou snahu a technologický pokrok ale stále nestačí. Podle aktuálních informací zůstává až 90 % oceánů stále neprozkoumaných. Práce je před námi tedy ještě spousta.
Zdroj náhledového obrázku: Depositphotos
Napiš komentář