Je zvykem, že vězni běžně nosí speciální mundúry. Proč vlastně? Nejspíš proto, aby byli jasně vidět na útěku, aby se dali zjevně odlišit od návštěv a dozorců, a také aby se jim neustále připomínalo, že okolní svět je pro ně prozatím vzdálený a nedosažitelný. Oblečení pro vězně v sobě ale ukrývá utajené významy a odráží i dlouhou historii rozličného vnímání lidské důstojnosti. To, co vězni nosí, má totiž mít i jistý nápravný charakter. Není tedy náhoda, že mnoho odsouzenců se domů těší právě na své vlastní oblečení, které jim navrací pocit splynutí s okolím a zapojení do normálního života.
Jako zebra
Pro naši kulturu je typický vězeňský oděv černobílé pruhované oblečení. I české děti ví, že v pruhovaném oděvu chodí vězeň. Je to ale o to zajímavější, když uvážíme, že v minulost to tak téměř nikdy nebylo. Pruhované oblečení se na našem území s výjimkou období nacistické okupace vlastně pro vězně nepoužívalo. V našem povědomí se tedy jedná především o odraz pop kultury, kdy nám tento obraz vězňů byl servírován prostřednictvím knih, filmů i divadelních her. Skuteční pruhovaní trestanci se poprvé objevili v roce 1815 v New Yorku. Důvod byl prostý – pruhovaný oděv byl velmi nápadný a případný vězeň na útěku by měl jen malé šance.
Vězeňský mundúr je ale vlastně také nedílnou součástí trestu a i současní vězni to tak vnímají. Oblečení má působit tak, aby člověka lehce degradovalo. Nemá jej samozřejmě zostuzovat, ale má být zřejmé, že odsouzený není na stejné úrovni se zbytkem společnosti.
Halinu nebo kopřiváky?
I československé vězeňství má mezi používanými oděvy několik ikonických kousků. Nejsou tak obecně známé jako oblečení s příčnými a podélnými pruhy. Pro ty, kteří v nich strávili několik let, se ovšem staly nezapomenutelnými společníky jejich nevítaných časů za mřížemi. První model – tzv. Halina se poprvé na našem území objevuje s nástupem habsburské monarchie. Byla to poměrně teplá hnědá látka se stojacím límcem. Mnoho politických vězňů z padesátých let minulého století si na ni bude jistě pamatovat. Druhým modelem byly kopřiváky. Jednalo se v podstatě o vyřazený vojenský stejnokroj, který se alespoň tímto způsobem zužitkoval. Kopřiváky dostaly své jméno právě podle toho, že nebyly vyrobeny zrovna z příjemné látky a při nošení dost škrábaly. Brzy po nasazení kopřiváků ale přišel další nový model – sintry. Modré stejnokroje, ušité ze stejné látky pro muže i ženy s nezbytným doplňkem v podobě čepice lodičky pro muže a šátkem pro ženy.
Větší pohodlí, ale stále není o co stát
Současný šatník vězňů je přeci jen trochu variabilnější. Nejběžněji odsouzenci nosí dlouhé kalhoty a krátké tričko. Mimo své oddělení si také oblékají bundu. Na zimu pak mají erární vatovaný kabát, pletenou čepici i šálu. Oranžová vesta na pracovním oblečení znamená možnost vyjít i mimo věznici. Bílé oblečení zase signalizuje, že takto oděný člověk vydává jídlo. A spací oděv představuje erární žluté pyžamo. Ne vždy samozřejmě sedí velikosti a střih, ale s tím se vězni holt musí smířit. Není proto divu, že civilní oblečení je jednou z věcí, po které se odsouzeným nejvíce stýská.
Z amerických filmů známe typické oranžové mundúry vězňů. Plní samozřejmě opět především ten účel, aby se odsouzenec dal snadno rozeznat mezi mnoha dalšími lidmi. Oranžová barva je dost výrazná, takže její volba je ryze praktická. V některých věznicích prý ale aktuálně ožívá retrovlna a vrací se tam typicky pruhované oděvy, a to často i v různě barevných variantách. Někteří teoretici módy ale tuhle „módní vlnu“ zatracují. Černobílé pruhy získaly za dobu své existence tolik významů, že dnes jde spíše o bizarní kostým než o důstojný oděv. I když za mřížemi.
Zdroj náhledového obrázku: Depositphotos
Napiš komentář