Co mají společného sendvič, pralinky nebo třeba šrapnel? Jejich názvy mají netradiční historii

Co mají společného slova sendvič, šrapnel, decibel nebo pralinka? Na první pohled vůbec nic, ale přeci jen je něco silně propojuje. Tyto názvy totiž mají velmi zajímavou historii. Proč tedy dnes obloženému chlebu říkáme sendvič nebo kde dostala pralinka právě toto pojmenování, to se dozvíte, když budete číst dále.

Henry Shrapnel

Už během středověku bylo v dělostřelectvu běžně využívané sekané olovo nebo také tzv. kartáče. Když se nepřátelská pěchota či jízda dostala příliš blízko, pálili dělostřelci do řad vojáků drobné kuličky a v případě nouze zkrátka jakýkoliv kousek kovu, který našli po kapsách. Dalo by se říci, že v té chvíli plnil kanon roli jakési monstrózní brokovnice. Jenže tato metoda byla účinná pouze na blízkou vzdálenost. Jak tedy zařídit, aby se kartáče daly použít i na větší vzdálenosti?

Nad tím přemítal britský důstojník dělostřelectva Henry Shrapnel, který z vlastní iniciativy experimentoval s novými druhy střeliva. A v roce 1786 přišel se zajímavým řešením. Podlouhlou kartáčovou nábojnici naplnil z poloviny střelným prachem, zatímco druhá část obsahovala olověné kuličky a roznětku. Pokud dělostřelec správně spočítal vzdálenost, vybuchla střela přímo nad hlavami nepřátel a zasypala je vražednou sprškou. Vynález byl samozřejmě velmi nadšeně přijat a postupně se dočkal ještě několika technologických vylepšení. Shrapnelovi se dostalo slávy i peněz, a později byl dokonce jmenován inspektorem dělostřelectva. A snad i za odměnu zůstalo jeho jméno současně obecným označením tohoto vynálezu.

Joseph Pilates

Chodí vaše manželka na pilates? Nyní už konečně víte, odkud se tento název vzal. Systém pilates, určený především k posílení středu těla, ale i zádových, hýžďových a břišních svalů, milovníci pomalejšího cvičení dobře znají. Cvičí se dodnes, a to i přesto, že od jeho „vynalezení“ v roce 1934 už uběhla pěkná řádka let a technika cvičení se výrazně posunula.

Vytvořil jej odborník německého původu Joseph Pilates. Zmíněný specialista se pohybu věnoval od dětství. Coby neduživý chlapec trpěl rachitidou a chronickým astmatem, a vyzkoušel proto řadu cvičebních programů, jež měly jeho křehké zdraví upevnit. Studiu různých metod cvičení se věnoval celoživotně a jednotlivé formy neustále zdokonaloval. V roce 1925 zamířil do New Yorku, kde poté vyvinul unikátní cvičební metodu. Veřejnosti ji představil roku 1934 v knize nazvané „Tvé zdraví: Nápravný systém cvičení – revoluce na celém poli tělesné výchovy“.  Dodnes je metoda velmi populární a hodí se doslova pro každého – od úplných začátečníků až po úspěšné sportovce, kteří se jen potřebují protáhnout a posílit střed těla.

Alexander Graham Bell

Toto jméno vám jistě není neznámé. Alexander Graham Bell způsobil v oblasti přenášení a záznamu zvuku opravdovou revoluci. Není tedy žádným překvapením, že právě jeho jméno je součástí fyzikální jednotky popisující intenzitu zvuku. Slovo „decibel“ vzniklo spojením výrazu pro desetinu „deci“ a samostatně málo používané bezrozměrné logaritmické jednotky „bel“, jež udává poměr mezi dvěma veličinami. Netřeba dodávat, že právě druhá část výsledného slova vzešla ze jména slavného otce telefonu a autora celé řady dalších vynálezů.

John Montagu, čtvrtý hrabě ze Sandwiche

Jak asi správně tušíte, konečně přichází řeč na sendviče. Dnes je tato pochoutka známou součástí většiny kuchyní a neodmyslitelně patří zejména k rychlému občerstvení. V anglosaském prostředí se dokonce stále považuje za plnohodnotnou formu poledního jídla.

Pojem „sandwich“ poprvé zmínil ve svém díle britský historik Edward Gibbon v roce 1762. Spojoval jej se jménem Johna Montagu, čtvrtého hraběte ze Sandwiche, který prý po svém komorníkovi požadoval, aby mu připravoval speciální pochoutku – plátek masa vložený mezi dva krajíce chleba. Po jeho vzoru si pak lidé začali tuto novinku objednávat a zrodilo se tak kompletně nové jídlo. Dnes mají sendviče různé podoby, a dokonce ani nemusí nutně obsahovat maso či zeleninu. Důležité ale je, že jde vždy o dva plátky pečiva, které jsou naplněny tím, co máte rádi. V českém prostředí slovo natolik zdomácnělo, že dnes používáme už jeho počeštěnou podobu.

Hrabě du Plessis-Praslin

Pralinky asi máme rádi úplně všichni. Lahodná čokoláda s krémem, už se nám sbíhají sliny. Kde ale tato pochoutka vzala své jméno? O její vznik a autorství se dodnes vedou spory – nepříliš překvapivě mezi Francií a Belgií. Převažuje však názor, že její kořeny sahají až do 17. století, k mlsnému jazýčku jistého francouzského generála a proslulého gurmána, hraběte du Plessis-Praslina. A protože ve francouzštině se „s“ v jeho jméně nevyslovuje, začalo se bonbonku říkat „la pralin“. Hraběcí „pralinky“ ovšem ještě neměly svou dnešní podobu. Jednalo se spíš o mandle máčené v čokoládě. Navíc vyhlášenou cukrovinku nevymyslel zmíněný aristokrat, nýbrž jeho dvorní kuchař – Clément Lassagne. Pralinky dnešního typu se začaly objevovat až na počátku 20. století v belgických cukrárnách.

King Camp Gillette

Jak už to tak bývá, báječné nápady někdy přichází zcela nečekaně. A tak to bylo i u amerického obchodník z Wisconsinu Kinga Camp Gilletta, který se jednoho rána roku 1895 při holení břitvou již poněkolikáté pořezal. Napadlo ho, že místo nepohodlné břitvy by se dal použít ocelový plátek s velmi ostrou čepelí, který by se jen připevnil k držátku. Plátek by se pak po každém použití vyhodil a nahradil novým. A tak vznikla dnes velmi dobře známá žiletka. Jenže skutečnost je přeci jen ještě trochu jiná. Gillette žiletku nevymyslel, ale pouze ji zdokonalil. S dost podobným patentovaným strojkem přišli již dřív například bratři Frederick a Otto Kampfeovi působící v New Yorku. Gillette byl ale zkušenější obchodník a svůj nápad dokázal prodat lépe – proto žiletky muži používají dodnes.

Charles Boycott

Bojkot můžeme popsat jako nátlakový akt, který spočívá v odklonění osoby od ekonomických, politických nebo osobních kontaktů ve snaze takového člověka přimět, aby udělal, co se po něm žádá. Méně známý je fakt, že se pojem odvozuje od jména pozemkového agenta Charlese Boycotta, který zastupoval majitele půdy lorda Ernea v irském hrabství Mayo. Kvůli nízké úrodě totiž v roce 1880 nabídl Erne farmářům snížení ročního nájmu o 10 procent. To se však mužům zdálo málo a požadovali ještě větší úlevy, které však šlechtic odmítl. Následně jeho agent Boycott vypudil z pozemků celkem jedenáct nájemců, což u místních vyvolalo velké rozhořčení.

Jeden z naštvaných farmářů pak lidi vyzval, aby se stranili všeho, co s nenáviděným agentem souvisí. A lidé svůj protest dovedli téměř k dokonalosti. Podnikatelé přestali s Boycottem obchodovat, pošťáci mu nedoručovali dopisy, zaměstnanci z jeho stájí zmizeli a nakonec nemohl na uvolněné pozemky sehnat vůbec žádnou pracovní sílu. Prostě ho dokonale vybojkotovali. Termín se pak rozšířil hlavně díky značné publicitě, kterou případu zajistila média – včetně The Times či The New-York Tribune. Dodnes se termín zcela běžně používá, v různých jazycích většinou v drobně pozměněné formě podle místních gramatických pravidel. Chudák Boycott tedy na svou neústupnost doplatil, ale jeho jméno je díky tomu známé dodnes.

Zdroj náhledového obrázku: Depositphotos

Napiš komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *