Možná už i k vám se donesla zpráva o tom, že Aralské jezero je dnes jen smutným odrazem svého bývalého já. A to především co se týče jeho velikosti. Aralské jezero se po dlouhou dobu pomalu ztrácelo z povrchu zemského, což mnozí považovali za ekologickou katastrofu srovnatelnou třeba i s výbuchem Černobylu. V posledních měsících a letech se ale zdá, že by se mohlo začít blýskat na lepší časy.
Ještě v roce 1961 šlo o čtvrté největší slané jezero světa a přezdívalo se mu „Aralské moře“ – pro jeho monumentální rozlohu okolo 66 500 km² a hloubku dosahující až 68 m. Tehdy bylo domovem mnoha živočišných druhů a takřka nekonečné zásoby ryb představovaly klíčový zdroj obživy pro obyvatele okolních vesnic. Jenže pak velmi radikálně zasáhla lidská ruka a jezero se začalo ztrácet rychlostí, která šokovala i běžného člověka. Naštěstí nyní existuje naděje, že se podaří některé dopady předchozích špatných rozhodnutí alespoň částečně zvrátit.
Z giganta trpaslíkem
Aralské jezero, s původní rozlohou jen o něco menší než Česka republika, zasahovalo ještě počátkem minulého století na území dvou států – Kazachstánu na severu a Uzbekistánu na jihu. Zdroj vody tehdy představovaly především dvě mohutné řeky – Amudarja a Syrdarja. Jenže sovětské velení přišlo už na začátku minulého století se smělou vizí. Chtěli proměnit okolní nehostinnou poušť v úrodná pole, kdy by se mohla pěstovat například bavlna nebo rýže. A jak jinak tuto odvážnou myšlenku realizovat než tak, že dojde k odklonění obou toků řek, aby mohly zavlažovat nehostinnou a suchou půdu. A přesně to se také ve 40. letech stalo.
Zhruba od 60. let pak hladina jezera povážlivě klesala a bylo jasné, že původní záměr měl naprosto katastrofální následky. Původní roční úbytek ve výši asi 20 cm se postupně stále zvedal, až se úbytek vyšplhal na hrozivých 90 cm za rok. Pozdější výzkumy ukázaly, že v letech 1966–2003 klesla úroveň vody v průměru o 22 m a břehy ustoupily o 80 km. Už v roce 1997 mělo jezero jen 10 % své původní rozlohy. Satelitní snímky NASA z roku 2014 ukázaly, že východní oblast Aralského jezera vyschla a proměnila se v pustinu, kterou dnes označujeme jako poušť Aralkum.
Zničený ekosystém
Zmizení jezera mělo tragický dopad na celý okolní ekosystém. Život z jezera a okolí téměř vymizel. Zbytek jezera se totiž doslova proměnil v solnou lázeň, která logicky žádnému životu příliš nepřála. A jako kdyby to nestačilo, obejvily se i další problémy. Ustupující jezero odkrylo rozlehlé oblasti zamořené chemikáliemi, jež se na místo dostaly při někdejším testování biologických zbraní, ale i z nadužívaných pesticidů a hnojiv. Jedovatý prach z těchto míst je větrem roznášen i do míst vzdálených stovky kilometrů daleko a postihuje i lidi. Ti trpí řadou zdravotních potíží od respiračních chorob přes nemoci očí až po rakovinu hrtanu a jícnu.
S nedostatkem použitelné vody také zcela vymizel rybolov, který dříve živil místní obyvatele. Lidé se pokoušeli přeorientovat i na zemědělství, ale v půdě pokryté slanou bílou krustou se plodinám nedařilo. Mnoho obyvatel tedy muselo natrvalo opustit své domovy a přesunout se za obživou jinam.
Blýská se na lepší časy?
Před několika lety se ale konečně začala bezútěšná situace obracet k lepšímu. Do severního jezera se pomalu začíná vracet voda a s ní i ryby. Není to ale žádná náhoda, ale neutuchající práce Kazachstánu, na jehož území severní část vodní plochy leží. S finanční podporou Světové banky vybudoval stát v roce 2005 ohromnou hráz, která definitivně oddělila severní a jižní část Aralského moře. Podařilo se také obnovit původní přítok řeky Syrdarji. Postavení hráze se ukázalo jako účinné řešení a hladina severního jezera začala opět stoupat. Už v roce 2006 se tam rovněž vrátilo několik druhů ryb, a rybolov tak mírně ožívá. Do roku 2020 by se jezero mělo rozšířit až k původnímu přístavu Aralsk. V nejhorších dobách se totiž nacházel až 100 km od břehů, nyní je tato vzdálenost několikanásobně menší. Tomu napomáhá paradoxně i globální oteplování, které rychleji rozpouští ledovce v sousedním Kyrgyzstánu, ze nichž pak přitéká více vody.
Záchrana jižního jezera závisí z velké míry na postoji Uzbekistánu, který se však k obnově neměl a nemá. Důvody jsou poměrně prosté. Odkloněná řeka Amudarja stále zavlažuje četná pole s bavlnou, kterou stát produkuje ve velkém a jíž se nehodlá vzdát. I pokud by ale tok řeky byl nyní zcela obnoven, trvalo by až 75 let, aby se jižní část jezera opět obnovila. Podle mnohých je tedy tato část původně obrovského jezera již v podstatě ztracena.
Zdroj náhledového obrázku: Depositphotos
Uzbekistán v podstatě ignoruje veškeré snahy o obnovu jižní části jezera, odmítá i nabídky na finanční moc, přitom dle propočtů organizací, které se tím zabývají, by vůbec nebylo nutné zastavit produkci bavlny, ale především opravit zavlažovací kanály z dob dávného Sovětu, v nichž se dle odhadů a analýz co jsem viděl ztrácí až 75% přiváděné vody jen tak do pouště, aniž by se k samotným plantážím dostala. Podobně to vypadalo i v Kazachstánu, kde ovšem kromě výstavby hráze na opravě zavlažovacích kanálů zapracovali a podařilo se jim především ztráty vody a zavlažování zefektivnit natolik, že se výrazně zvýšil přítok do severní části jezera.
Aralské jezero by vyschlo z větší části i bez zvýšeného odběru vody z obou přítoků. Jen by to trvalo o něco delší dobu. Stejný osud pravděpodobně čeká Kaspické moře. Přítoky nestačí sanovat odpar a hladina pozvolna klesá.