Na eutanazii existují velice rozporuplné názory. Existuje řada argumentů, které ji podporují a zdůrazňují lidskou možnost volby, jiné však důsledně varují před jejími riziky, a jistě také nejsou mimo. Doktor Jack Kevorkian bezpochyby patří k osobnostem, které se díky eutanazii proslavily. Bojoval za právo na důstojný odchod, za možnost vybrat si i vlastní smrt. Ve své době byly jeho názory skutečně revoluční a dost rozdělovaly společnost. Našly si však i řadu posluchačů a dodnes jsou jeho názory často citovány.
Výzkumná práce doktora Kevorkiana už od počátku vzbuzovala rozpaky. Navrhoval například možnost, aby se vězni odsouzení k trestu smrti mohli dobrovolně přihlásit k vykonání rozsudku formou výzkumné operace pod úplnou narkózou, což je jinými slovy pitva zaživa. Tato možnost se samozřejmě nesetkala zrovna s úspěchem, i když nelze říci, že by si nenašla své příznivce. Nešlo totiž opomenout to, že díky takto získaným poznatků by třeba mohlo být možné odhalit vznik smrti a stanovit, kdy se zdravotní stav pacienta stane definitivně nevratným. A to jsou otázky, které nás určitě trápí dodnes. Právě rozeznání mdloby, šoku a trvalého kómatu, ze kterého se už člověk neproberete, by mohlo posunout diskuze o nevhodném odpojování pacientů od přístrojů. Už tehdy si na základě svých poměrně drastických návrhů vysloužil nepříliš lichotivou přezdívku Doktor Smrt.
Dvacet let kontroverzní práce
Mezi jeho další nesmírně kontroverzní návrhy patřilo například to, aby se využitelné orgány odsouzenců automaticky stávaly součástí národní banky transplantátů. To se však také nesetkalo s přijetím a nepochodil ani s metodikou, jak zužitkovat čerstvou krev zesnulých pro potřeby transfuzí. Nelze říci, že by v tom nebyla špetka logiky a praktického přístupu, ale etika na to měla jasný pohled a ani většinová společnost na jeho návrhy nebyla připravená. Doktor Smrt prezentoval řadu návrhů, vylepšení a metod, ale nezdálo se, že by jej někdo bral skutečně vážně – proslul jako poněkud podivínský vědec se zvláštními zájmy, což jej v očích akademické obce dost kompromitovalo. Návrhy těchto inovativních, ale neúspěšných postupů strávil dvacet let své kariéry.
Kontroverzní povaha jeho výzkumů mu vystavila stopku na jeho domovské Státní univerzitě v Michiganu a skončil jako patolog ve Všeobecné nemocnici v Pontiacu. Ve své práci vynikal, ale s nadřízenými se dostával často do konfliktu. Jeho pokusy s odběrem krve zesnulým a jejím transferem do těl živých navíc nemocniční zřízence dráždily a způsobovaly velké problémy. Nadřízeným definitivně došla trpělivost v roce 1980, když mu v německém lékařském časopise Medicína a Právo vyšla odborná stať na téma asistované sebevraždy, neboli eutanazie. A v té době bylo toto téma dráždivé nejen ve vědecké obci, takže to byla pomyslná poslední kapka i pro jeho kolegy a nadřízené.
Rozpoutání diskuze
Polemika o tom, kdo má právo rozhodovat o životě a smrti, se tehdy rozhořela naplno. O medializaci celé kauzy se samozřejmě rádi postarali novináři z celého světa. Ukázalo se navíc, že tato stať není zdaleka první – Kevorkian stihl publikovat už na třicet takových článků. Jediným výsledkem jeho tažení za právo na smrt bylo, že se od něj odvrátili jeho dosavadní pacienti, kteří docházeli do jeho soukromé ordinace. Na počátku osmdesátých let tedy vlivem těchto událostí Kevorkian téměř zmizel ze světa, nebo alespoň z veřejného dění. Znovu o sobě dal vědět až inzerátem v detroitském tisku v roce 1987. A čeho se inzerát týkal? Nabízel praktické poradenství v oblasti ukončení života vlastní rukou, tedy v podstatě návod odborníka na dokonalou sebevraždu.
Před soudem
K tomuto účelu sestavil svůj první stroj nesoucí jméno Thanatron. Sloužil k nitrožilní aplikaci sedativ a toxických látek. Následoval stroj Mercitron, tedy přístroj milosrdenství, což byla dýchací maska napojená na kanystr s oxidem uhelnatým, která dokázal pacienta navěky uspat. Místo statisíců dolarů na udržení života nevyléčitelně nemocných, kteří trpí úpornými a neutišitelnými bolestmi, nabízel smrtící kúru za pouhých 42 dolarů. A světe div se – o služby byl i zájem. První asistovanou sebevraždu provedl v roce 1989 u Janet Adkinsové, která trpěla Alzheimerovu chorobou. Zákrok byl proveden tajně v polních podmínkách v autě. Logicky se jeho počínání nepodařilo ututlat a skončil u soudu. Byl obžalován z vraždy II. stupně, záhy jej však omilostnili.
Až 130 mrtvých
Rozběhla se debata, která ve své době neměla obdoby. Ve státě Michigan byl tehdy právní pojem asistované sebevraždy zcela neznámý. Ostře sledovaný proces Kevorkian využil jako propagaci svých myšlenek a vysvětlení principů fungování smrtícího stroje. Celý případ byl navíc dost zamotaný a žaloba neměla dostatečně pevnou půdu pod nohama. Tlačítko vyvolávající zástavu srdce do pěti minut zmáčkla sama o své vůli Adkinsová, nebyl to tedy Kevorkian, který by jin skutečně usmrtil. Byla tosebevražda – a to jen jedna ze 130, u kterých se prý Doktor Smrt v následujících letech vyskytl. Před soud zamířil ještě dvakrát, ale pokaždé odešel bez trestu, za což mohl poděkovat i svému šikovnému právníkovi Geoffrymu Fiegerovi, který si na obhajitelnosti neobhajitelného vybudoval reputaci. Ve státě Michigan ale alespoň Doktor Smrt přišel o lékařskou licenci.
Pobyt za mřížemi
Překvapivě však ke konci své kariéry za mřížemi přeci je skončil. Ve vysílání CBS totiž nechal během rozhovoru pustit videozáznam dobrovolné eutanazie dvaapadesátiletého muže, Thomase Youka, který trpěl Lou Gehrigovou chorobou. A proč ho to dostalo za mříže? Problém byl v tom, že mu Kevorkian sám smrtící injekci vpravil. Byl to z jeho strany záměr, aby se opět rozjela diskuze o celé problematice. Bez trestu už tentokrát neunikl – podání injekce, vzhledem k tomu, že už neměl licenci, bylo kvalifikováno jako cílené podání smrtící substance, tedy vražda druhého stupně. Ve vězení strávil osm let a poté byl propuštěn za dobré chování s podmínkou, že už nesmí asistovat u sebevražd, poskytovat poradenství k eutanazii anebo pečovat o kohokoliv, kdo je starší 62 let. V té době mu už ale bylo dobře přes osmdesát a v roce 2011 zemřel.
Bezpochyby ale vzbudil diskuzi o problému, který trápí společnost doposud. V některých zemích již byla dobrovolná asistovaná sebevražda uzákoněna, jinde je stále tvrdě odmítána. Stále existuje řada argumentů pro i proti, ale jisté je, že Kevorkian by současný stav považoval za jisté zadostiučinění jeho celoživotního snažení.
Zdroj náhledového obrázku: Depositphotos
Napiš komentář